Výtvarná výchova, hudební výchova, tělocvik, dílny, pracovní činnosti a jim podobné předměty. Jako děti jsme je zbožňovali. Tedy, pokud nám šly. Jasně, bylo super si ve škole zakopat s balonem nebo nakreslit obrázek, ale jen tehdy, pokud jste se s mičudou kamarádili nebo když vaše obrázky vždy visely na stěně třídy. Pokud jste naopak byli oplácané, nešikovné dítě, které do týmu vždycky vybrali jako poslední, a vaše pokusy o krajinku připomínaly nejvíce apokalypsu, tak na tyto předměty asi tak dobré vzpomínky nemáte. A nabízí se otázka: má smysl už prvňáčky stresovat tím, že budu známkovat jejich talent?
Mnoho učitelů se brání, že neznámkují ani tak talent, jako spíše snahu a píli. Tedy, že nedají vašemu potomkovi špatnou známku jen proto, že je nemotora, pokud uvidí, že se upřímně snaží. Stejně tak přivřou oči nad tím, že slon vypadá spíše jako pes baskervilský, pokud bude dítko vždy vzorně připraveno. Jinými slovy, nejde o známku za vrozené schopnosti, ale o férové hodnocení přístupu. Sebenadanější žák může dostat špatnou známku, pokud bude liknavý a věčně bez pomůcek. To je ale mylná představa. Pokud dítěti něco jde, tak ho to vždycky bude bavit více. Nadšený fotbalista radši přijde pozdě, než aby zapomněl tašku s tělocvikem, zatímco třídní otloukánek raději strpí kázání a špatnou známku, než aby hodinu supěl po hřišti.
Takže, má smysl tyto předměty učit? Ano. Děti potřebují prostor, aby zjistily, co je baví a v čem jsou dobré. Mnoho špičkových sportovců začalo svou kariéru právě tak, že si jejich talentu všiml tělocvikář. Má smysl tyto předměty hodnotit? Pravděpodobně ne. Role talentu tu vždy bude příliš velká na to, než aby se dalo snažení všech děti zhodnotit objektivně. Špatné známky nebudou děti motivovat ke zlepšení nebo větší snaze, spíše jim naopak danou aktivitu ještě více znechutí.